Evropská komise představila 4. března 2026 přelomový návrh nařízení Industrial Accelerator Act (IAA). Reaguje tak na varovný propad podílu průmyslu na unijním HDP, který mezi lety 2000 a 2024 klesl ze 17,4 % na 14,3 %. Hlavním ambiciózním cílem je tento trend zvrátit a do roku 2035 dosáhnout hranice 20 %. Návrh se opírá o vnitřní trh a obchodní politiku, přičemž cílí zejména na energeticky náročné sektory, automobilový průmysl a technologie pro čistou energii (Net-zero).
Jádrem nařízení je radikální zrychlení povolovacích procesů. Členské státy budou muset zřídit jednotná digitální kontaktní místa, kde bude možné podat jedinou žádost pro všechna potřebná povolení. Pro energeticky náročné dekarbonizační projekty se zavádí status „strategického projektu“, což znamená automatický přístup k nejrychlejším možným procedurám. Každý stát navíc musí do roka určit alespoň jednu průmyslovou akcelerační zónu (přednostně na brownfieldech), kde budou platit agregovaná povolení, což investorům dramaticky zkrátí cestu od záměru k zahájení výroby.
Zásadní novinkou je zavedení požadavků na unijní původ a nízkouhlíkový obsah u produktů ve veřejných zakázkách a státní podpoře. Zatímco u oceli bude rozhodující nízká emisní stopa, u betonu, hliníku či vozidel se bude striktně sledovat podíl evropských komponent. Pro automotive to znamená zavedení štítku „Made in EU“, který bude podmínkou pro přístup k různým formám podpory. Podmínkou pro splnění unijního původu je však i obsah ze zemí s dohodami FTA, což je pro otevřenou českou ekonomiku a její partnery (UK, Japonsko, Jižní Korea) klíčová zpráva.
IAA zavádí také novou vrstvu kontroly přímých zahraničních investic (FDI) nad 100 milionů EUR ve strategických sektorech. Pokud investor pochází ze země ovládající přes 40 % světového trhu (typicky Čína u baterií), musí splnit přísné podmínky: například limit vlastnictví do 49 %, povinný přenos know-how nebo povinnost, aby alespoň 50 % zaměstnanců pocházelo z EU. Tato opatření mají zabránit odlivu strategických technologií a zajistit, aby investice skutečně budovaly evropskou soběstačnost.
Pro český průmysl představuje návrh směsici příležitostí i hrozeb. Pozitivně je vnímána digitalizace a zrychlení stavebního řízení. Naopak velkým rizikem je metodika výpočtu uhlíkové stopy, která započítává národní energetický mix. Česko s vyšším podílem fosilních paliv v síti by tak bylo znevýhodněno oproti státům jako Francie či Švédsko, i kdyby samotná česká firma investovala do vlastních zelených zdrojů. Nejistotu vyvolává také vysoký počet tzv. delegovaných aktů, jimiž bude Komise dodatečně definovat klíčové parametry (např. co je to „nízkouhlíková ocel“).
Zásadní odpor českých zástupců směřuje k článku 21, který dává Evropské komisi pravomoc přezkoumávat zahraniční investice (FDI). ČR trvá na tom, že bezpečnostní screening musí zůstat v národní kompetenci. Problematické jsou i požadavky na unijní původ v jaderné energetice. Pokud by byly nastaveny příliš restriktivně, mohly by fakticky vyřadit klíčové partnery pro české projekty SMR (např. britský Rolls-Royce či jihokorejské dodavatele) a vytvořit monopol pro francouzské technologie, což je pro diverzifikaci českých zdrojů nepřijatelné.
Návrh nyní míří do legislativního procesu spolurozhodování mezi Parlamentem a Radou. Pro firmy to znamená nutnost začít mapovat své dodavatelské řetězce a sledovat přípravu prováděcích předpisů. Úspěch Industrial Accelerator Act v českém prostředí bude záviset na tom, zda se podaří vyjednat férový výpočet emisí (zohledňující skutečně nakoupenou zelenou energii, nikoliv jen průměr sítě) a zda se podaří ubránit národní suverenitu v otázkách strategické bezpečnosti investic.
